… ANEB TVÁŘÍ V TVÁŘ REALITĚ

To se přece nemůže dít nám!

Nelehká cesta k rodičovství_2

 

Podstupovat vyšetření, která mají odhalovat problémy plodnosti, je jednoznačně výzva především psychická. I když neočekáváte informaci tak zásadní, jako že máte už jen pár měsíců života a nelze vám pomoci, přece jen se o dalším životě nějak rozhoduje, navíc tak, že se na vás ukáže prstem – to jsi ty, kdo má problém. Nechci tím říct, že takhle s vámi zachází lékař, ale je to vnitřní pocit, který si s sebou v nejrůznějších formách přinášíte.

První konzultaci s IVF odborníkem si pamatuji velmi živě. Vím, jak se díval (tak nijak a nezúčastněně), vím, co říkal (nic, co by mě uklidnilo) a vím, že jsem nevěděla, kam s očima. Řešila jsem nesmyslně jen to, že jestli, když se na mě dívá, tak hned vidí, jak málo jsem ženská a kde ten problém plodnosti u mě je. Vím, teď z nadhledu to zní opravdu všechno jako úplný nesmysl, ale tak frustrovaná jsem byla.

Vše co následovalo pak už splývá v jednu pulzující změť založenou na hrubé informaci o tom, komu se co v první fázi bude vyšetřovat a co případně bude následovat dál a co hradí pojišťovna a co ne. Mužského poslali na spermiogram (přistupoval k tomu jako k rozsudku smrti) a mě na krev a ultrazvuk. Tato základní vyšetření žádný problém neprokázala. Nevěděla jsem, jestli být ráda a nebo ne.

Dál nás už nikam neposílali a že se to tedy zkusí zvládnout metodami umělého oplodnění, že to máme přece na pojišťovnu a je to. Je pravda, že jsem se možná měla víc rozmýšlet, ptát se, anebo se nechat zkonzultovat ještě jiným centrem… Ale už jsem se vezla. A hlavně chtěla být konečně těhotná! S tím, jak pragmaticky k nám přistupovali, jsem se momentálně ztotožnila nejvíc a brala to jako ideálně výchozí bod, že ano, oni jsou v ledabylém klidu, protože o nic přece nejde.

A zase jsem visela na internetových diskuzích, hltala bez dechu vše o tom, jak TO komu dopadlo a nedopadlo a proč, a co se musí a nesmí, a co by se mělo a nemělo… Ztrácela jsem se v tom ve všech směrech a nevěděla kudy kam. Proč to se musí dít mně? (žádné „nám“ tady nefigurovalo, všechno jsem stáhla jen a výhradně na sebe…).

Nakonec jsme absolvovali v ryze nemocničním prostředí dva cykly léčby umělého oplodnění. A byly to pokusy neúspěšné, díky nimž jsem se dostala do fáze ještě hlubší beznaděje. Hormonální stimulace se mnou navíc zamávala po všech stránkách a ze mě zbyl na konci léčby jen uzel nervů. Třetí pokus jsem ve fázi totálnímu vyčerpání rezolutně odmítla.

V tomto období se toho dělo hodně nepěkného. Klid se dávno vytratil, dny byly najednou nepochopitelně dlouhé a prázdné, nevyřčená obvinění visela nad hlavami jako těžké mraky před bouřkou. Manžel trávil mnohem víc času mimo domov a já se zase doma častěji schovávala. Nemohla jsem jít navštívit kamarádky s dětmi, sestrám s rodinami se vyhýbala co to jen šlo. Uzavírala jsem se víc a víc do sebe.

Partnersky jsme se dostali až tak daleko, že jsem křičela na svého muže, ať už konečně vypadne a najde si jinou ženskou, že ten problém je přece ve mně, on má ty své úžasné plavce přece úplně ok a že nemá cenu se mnou zůstávat. Křičela jsem na něj spousty jiných ošklivostí, které jsem si v sobě díky té hromadě frustrace a bolesti pěstovala. On mě nakonec nazýval hysterkou a práskal za sebou dveřmi.

Situace byla dlouhodobě neudržitelná a já věděla, že se musím něčeho chytit, aby mě ten proud nestrhl.

Podívejte se na články z dalších kategoriích našeho blogu