Tak fajn.

 

Closeup typing

 

 

Že prý to nevadí, že neumím vůbec psát a že mě to ani nikdy nebavilo. Prý by mělo stačit, co tady sdělím. Fajn. Tak i bez jakýchkoliv slohových předpokladů napíši něco málo o problémech s plodností – z vlastní zkušenosti.

Tak zaprvé. Nikdy jsem vůbec nepomyslela na to, že nějaké takové problémy, jako jsou ty s otěhotněním, budu muset řešit. Jsem aktivní spokojený optimistický jedinec. Sportuji hodně, dobře se stravuji, okolní rodina má zdraví pevné. Pravidelné prohlídky absolvuji opravdu pravidelně. Věk na mimčo úplně v pohodě. A přece. Když jsme se s přítelem rozhodli rodinu založit, tak to prostě nešlo. Vzhledem k tomu, že se považuji za extrémního kliďase, nenechala jsem se faktem, že nejsem těhotná hned, vynervovat. Ani okolím, které na mě po nějakém čase doráželo. Prostě jsem to neřešila. A čekala, až se zadaří. Nakonec to byl můj gynekolog, který mě přece jenom trochu znervóznil. A po dvou, stále netěhotných letech, jsem se nechala odvelet na kliniku IVF.

Za druhé. Co vůbec obnáší proces asistované reprodukce jsem si ani ve snu neuměla představit. Prostě vůbec. Taky jsem byla překvapená z toho, kolika lidí se to týká. Čekala jsem, že na domluvené konzultaci budeme jediní, že budeme čekat někde před zastrčeným kamrlíkem nějaké staré budovy hned vedle ambulancí kožaře a očaře. Ale ne, dorazili jsme na super moderní kliniku, která má na starost jenom ty, kteří chtějí dítě a nejde to. A nebyl tam jeden doktor zastrčený někde v koutě, ale celý tým, který se o nás staral. O to, aby z nás byli mamka a taťka.

No, a konečně za třetí. Když jsem se probrala z šoku, kde teď jsme, proč jsme se tam ocitli a nějak si dokázala konečně uvědomit, co tady vlastně budeme řešit a čím procházet, došlo mi to všechno nějak najednou a úplně normálně jsem se sesypala. Zjistila o sobě, že se sice celou dobu tvářím, že se mě to všechno vlastně moc netýká, ale že skutek je úplně jinde. Tváří v tvář svému novému ošetřujícímu doktorovi, který nám vysvětloval, co nás čeká, jsem překročila nějaký bod, kdy jsem z ničeho nic začala brečet. Ale ne jen slzet. Štkala jsem sama nad sebou, až jsem se celá třásla. Nevěřila jsem tomu ani já, ani přítel, co zaraženě seděl v křesle vedle mě a kdyby mohl být neviditelný, tak bude.

Nakonec jsem o sobě zjistila mnohem víc. Že se v tom docela plácám, že už jsem víc než jenom nervózní – že jsem hodně, ale fakt hodně  nešťastná.  A že to všechno považuji především za jednu velkou nespravedlnost a křivdu. Protože přece vedu umírněný zdravý životní styl a nakonec nemůžu ani normálně zplodit dítě. To se mě fakt hluboce dotklo.

Ale dotčená nedotčená, léčby jsem se účastnila stejně tak aktivně, jako svého života. Nic napůl, ale pěkně pořádně. Na uraženost nebyl čas. Nechala jsem si poradit a ve všem poslechla. Dokonce jsem  absolvovala i akupunkturu, která je na mě neuvěřitelně statická a bála jsem se, že z ní hned uteču. No a místo útěku jsem si tam dokonce, a to v den transferu, kdy jsem byla extrémně lítostivá a rozklepaná, schrupla!

A když to můžu teď s nadhledem hodnotit, protože mimi máme, nemůžu se vůbec cítit dotčená a předhazovat sem a tam hnůj o nespravedlnosti, protože nám se Adélka povedla hned na poprvé. A jak už teď vím, jsou ženské, které to zkoušejí třeba i desetkrát (neuvěřitelné) a pořád věří v to, že to dopadne a jsou přitom pořád nadějně pozitivní!

My děkujeme s přítelem ReproGenesisu, že se o nás postarali, že pomohli, že nás vedli a hlavně, kam nás dovedli – k naší malé!

A svému doktorovi děkuji já zvlášť, že zvládl ty moje neuvěřitelné náladové proměny, které jsem od sebe opravdu nečekala. A že mi poskytl do života důležitou osobní lekci – že nic není samozřejmost a že dítě opravdu je zázrak.

Díky, že tu pro lidi, kteří tím vším musí procházet, jste!

<< Předchozí článek Další článek >>